Česká televize (dále jen ČT), která vyhrála spor proti dlužníkovi televizního poplatku, poukázala v ústavní stížnosti na porušení práva na spravedlivý proces Okresním soudem v Kolíně, neboť jí – jako straně vítězné – nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění okresní soud uvedl, že vykázané náklady nebyly vynaloženy účelně, jelikož k vymáhání poplatku ČT využila služeb advokátní kanceláře, ačkoliv k tomu nebylo třeba specializovaných znalostí, kterými by nedisponovali pracovníci právního útvaru ČT. ČT se odvolala na rozsáhlost této agendy a řádné hospodaření.
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) ústavní stížností napadený rozsudek Okresního soudu v Kolíně zrušil, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud konstatoval, že plnění veřejnoprávní funkce ČT jako institucí veřejného práva ze zákona na státu a jeho rozpočtu nezávislou není výkonem veřejné moci, který by nezakládal důvod uznat – v případě úspěchu při hájení svých zájmů v soudním řízení – úhradu nákladů spojených s externím právním zastoupením jako nákladů účelně vynaložených. Nicméně, na poli svého působení se těší natolik výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořeny i specifické podmínky), že lze na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci.
Pokud obecné soudy při úvaze o úhradě nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, kterou jim ponechává občanský soudní řád, přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své závěry dostatečně odůvodní, nelze – v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu – jejich postup považovat z hlediska základních práv a svobod za svévolný a nepřiměřený. Jestliže však Okresní soud v Kolíně nevyložil, proč nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ani ve výši soudního poplatku, postupoval svévolně a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Povinnost k zaplacení soudního poplatku totiž vzniká žalobci ze zákona podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a náklady s tím spojené nelze proto pokládat za neúčelně vynaložené.
Zdroj: Ústavní soud, Miroslava Sedláčková, 18. 9. 2014.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/14 lze stáhnout zde.
