Průlomové usnesení v otázce povahy daňového penále vydal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Sedmičlenný senát se jednomyslně shodl, že penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010) a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu; je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozšířenému senátu byla věc předložena tříčlenným senátem Nejvyššího správního soudu, který se hodlal odchýlit od dosavadní judikatury soudu nepovažující daňové penále za trest. Rozhodoval totiž o případu obchodní společnosti, jíž bylo daňovou správou při doměření daně (neuznání daňové ztráty) předepsáno penále podle staré právní úpravy v pětinásobné výši oproti úpravě nové (cca 2,5 mil. Kč), ale bez možnosti použít moderační postupy (zmírnění nebo prominutí), které stará úprava obsahovala, ale nová již nepřevzala. Společnost se domáhala použití principu obvyklého v trestním právu, totiž použít při rozhodování pozdějšího zákona, než který byl účinný v době vzniku povinnosti platit penále, je-li to pro ni příznivější.
Ve svém rozhodnutí rozšířený senát vycházel především ze závazné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zejména z rozsudků Jussila proti Finsku, Nykänen proti Finsku a Lucky Dev proti Švédsku, a rovněž z Listiny základních práv a svobod. Rozšířený senát tedy při hodnocení povahy daňového penále v § 37b zákona o správě daní a poplatků a nyní dle § 251 daňového řádu aplikoval výše uvedené závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Zabýval se přitom kromě jiného i povahou porušení práva, za které je penále předepisováno, a zhodnocením přísnosti této sankce. Konstatoval, že uložení daňového penále spadá pod pojem „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že řízení týkající se daňového penále má trestní povahu. Zdůraznil, že byť není daňové penále ve vnitrostátním právu klasifikováno a systematicky zařazeno do trestního práva, nýbrž do práva daňového, jeho uložení má trestní povahu, protože účelem není náhrada zkrácené daně, ale citelné potrestání dané osoby s cílem odradit ji od podobného jednání v budoucnu. Dospěl k závěru, že penále představuje trest, a je proto třeba na ně aplikovat čl. 6 a čl. 7 Úmluvy se všemi zárukami z toho vyplývajícími jakož i čl. 40 odst. 6 české Listiny, podle něhož se pro posouzení trestnosti činu a uložení trestu použije pozdější zákonná úprava, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Rozšířený senát odmítl argumenty daňové správy, že v případě daňového penále jde pouze o administrativní delikt, který zákon za trest výslovně neoznačuje, stejně jako to, že jeho předepsání vyplývá přímo ze zákona, nepředchází mu žádné řízení a správce daně tak ani nemá žádný prostor pro úvahu o jeho výši.
„Přitakat těmto argumentům by v podstatě znamenalo vyhnout se v případě platebních deliktů v oblasti daní dosahu Úmluvy a v ní stanoveným důležitým principům týkajícím se trestního obvinění, trestání, zákazu retroaktivity a spravedlivého procesu. Ustálenou judikaturu ESLP jsou všechny orgány veřejné moci v České republice jakožto členského státu Rady Evropy povinny respektovat,“ dodal předseda rozšířeného senátu Josef Baxa, který byl v daném případě soudcem zpravodajem.
Informace k rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2015 sp.zn. 4 Afs 210/2014.
Zdroj: Nejvyšší správní soud, 24. 11. 2015.